PLANETY SLUNEČNÍ SOUSTAVY
Okolo slunce obíhá devět planet, desetitisíce asteroidů a miliardy komet, které se nacházejí na samé periferii Sluneční soustavy. To vše tvoří Sluneční soustavu. Každá planeta je něčím charakteristická. Na každé panují rozdílné podmínky. Pouze na jedné znich se vyvinul inteligentní život-na Zemi Většina planet má své přirozeníé družice, podobně jako okolo Země obíhá Měsíc.

MERKUR je nejbližší planeta ke slunci. Je pokryta krátery podobně jako Měsíc. Uprostřed planety se nachází kovové jádro o průměru 3600km. Představuje 80procent celé Merkurovy hmotnosti.Jádro obklopuje kamenný plášť z křemičitanů. Kůra je z křemičitých hornin. Je to druhá nejmenší planeta Sluneční soustavy hned po Plutu.

Má velmi řídkou atmosféru složenou především z vodíku a helia. Vedlejší složku tvoří stopy neonu argonu sodíku draslíku a kyslíku. Okolo Merkuru neobíhá žádná přirozená družice. Pozorování Merkura je poměrně obtížné. Shlédnout Merkur můžeme ráno před východem Sluncre nebo navečer po západu Slunce. Merkur se může od Slunce vzdálit maximálně o 28 obloukových stupňů. Zkoumala jej sonda Mariner 10, která zjistila že povrch Merkura je pokryt krátery. Vždy po několika letech můžeme pozorovat přechod Merkura přes sluneční kotouč

Merkur se vyrvořil zhruba před 4,6 miliardami let. Během dalších 700 milionů let byl jeho povrch vystaven bombardováním z kosmického prostoru. Před 500 miliony lety Merkur vychladl a smrštil se na dnešní velikost.

VENUŠE je v pořadí druhá nejbližší planeta. Má velmi hustou atmosféru. Na povrchu Venuše je 90 krát vyšší tlak než na povrchu Země. Atmosféra je složena z 96% z oxidu uhličitého a z dusíku, který představuje zbývající část. Kolem Venuše neobíhá žádná přirozená družice

Jádro venuše je složeno ze železa a z niklu. Okolo jádra se nachází kamenný plášť a plášť je obklopen kůrou z křemičitanů. Je to kamenná planeta s velikostí srovnatelnou se Zemí. Na venuši se nachází mnoho sopek.

Impaktní krátery (vzniklé dopadem cizího tělesa) jsou zde velmi vzácné. Pouze sondy zaznamenaly obrovské krátery. Menší částice shoří v husté atmosféře. Prozatím bylo na Venuši nalezeno 900 impaktních kráterů. Jejich průměry se pohybují v rozmezí 1,5 do 280 km. Na povrchu je zřetelný materiál vyvržený po dopadu kráteru okolo něj. Dnešní povrch Venuše je celkově mladší než 0,5 mld. let.

Venuši zkoumaly sondy Mariner 2, Veněra 5-16, Pioneer-Venus1,2, Vega 1,2 a Magellan.

Venuše při pohledu dalekohledem nevypadá příliš zajímavě a mnohé pozorovatele sklame. Většinou uvidíme jen srpek bez výrazných detajlů. Venuší se lidově říká Večernice či Jitřenka protože je obvykle pozorovatelná před východem nebo po západu Slunce. Z planet může být na obloze nejjasnější. Je to třetí nejjasnější oběkt oblohy. (Po Slunci a Měsíci.)

ZEMĚ je jediným místem ve vesmíru, o kterém bezpečně víme že je na něm život. Představuje třetí planetu od Slunce a z terrestrických (Zemi podobných) planet je největší. Obíhá kolem ní velká přirozená družice-Měsíc. často se mluví o dvojplanetě Země-Měsíc, protože je Měsíc v porovnání s jinými družicemi jiných planet velký.

Atmosféra Země je složena ze 78,1% z dusíku, 20,9% kyslíku a 1% z vodních par a jných plynů. Troposféra je vrstva atmosféry, ve které se rodí počasí.Obsahuje 80% (hmotnostně) všech atmosférických plynů. Ohřívá se sáláním ze Země. Hranice se stratosférou kolísá od výšky 10km v oblasti pólů a 20km kolem rovníku. Stratosféra je ve výšce 15-50km nad povrchem Země.Prudké sopečné erupce mohou vrhat plyn a prach až do této výšky, odkud se pomalu šíří po celé Zeměkouli. Stratosféra filtruje všechno ultrafialové záření. Mezosféra, která dosahuje do výšky 50 km je příliš nízko, aby ji ohřívalo přímé sluneční záření a příliš tenká, aby se ohřívala konvenkcí. Zahrnuje většinu ionosféry, která se skládá z variabilních vrstev atomů s odtrženým jedním nebo více elektrony-elektricky nabitých iontů. Některé části ionosféry odrážejí krátkovlnné rádiové signály a filtrují rentgenové paprsky z vesmíru. Termosféra : ve výšce od 90 do 500km je zahřívána rentgenovými paprsky ze Slunce na teplotu 100 stupňů Celsia. Ve výškách nad 500 km jsou místa, kde plyn přechází do okolního kosmu. Proto se tato oblast nazývá exosféra.

S rostoucí výškou je vzduch řidší a teplota proměnlivější. V troposféře teplota s výškou klesá, protože stoupající vzduch se rozpíná a ochlazuje. Stratosféra je teplejší, jelikož je v ní pohlcováno ultrafialové záření ze Slunce. Termosféra je ohřívaná rentgenovýni paprsky.

Bez atmosféry by byla Země o 30 stupňů celsia Chladnější a celkově promrzlá. Vzduch zachycuje teplo jako skleník. Sluneční paprsky mohou dopadnout na povrch a zahřívat ho, ale ne všechno infračervené (tepelné) záření může uniknout atmosférou zpět do kosmického prostoru. Tomuto jevu se říká skleníkový efekt.

Ve stratosféře se nachází vrstva plynu-ozonu který chrání Zemi před škodlivým ultrafialovým zářením ze Slunce. Vrstva ozonu se nad antarktidou ztenčila. Předpokládá se, že ozonovou díru způsobují chlorofluorouhlovodíky (CFCs) které se ooužívají v některých aerosolových rozprašovačích a jako chladivo v chladničkách.

MARS je z terrestrických planet nejdále od Slunce. Okolo pólů má rozsáhlé polární čepičky,které se v marsovském létě zmenšují a v zimě zase zvětšují, protože se v létě vypařuje oxid uhličitý a zůstává hlavně vodní led. Polární čepičky se skládají ze zmrzlého oxidu uhličitého a z vody. Na jižní polokouli planety převládají vyvýšeniny, zatímco na severní leží obrovské nízko položené planiny. Většina kráterů vznikla intenzivním bombardováním Marsu meteority před více než 3,8 mld. let.

Na Marsu se nachází největší sopka ve sluneční soustavě- Olympus Mons (obr. v pravo) a tyčí se do výšky 24 km nad okolní krajinou. Sopka má průměr 600 km, uprostřed se nachází obrovský kráter Kaldera o průměru 90 km. Na Marsu byly objeveny ale i další známé sopky např.: Pavonis Mons, Ascraeus Mons či Arsia Mons.

Mars je kamenná planeta s tuhým a kovovým jádrem, které je obklopeno pláštěm z křemíkových hornin. Ještě dále se nachází kamenná kůra.

Atmosféra Marsu je řidší než zemská. tlak na povrchu představuje pouze 1% tlaku na povrchu Země. Z 95,3 % se skládá z oxidu uhličitého, 2,7% z dusíku, 1,6% z argonu a 0,4% z kyslíku a z ostaních plynů. Mars má mraky a měnící se počasí. Každý den jsou z části odnášeny slunečním větrem.

Mars můžeme vidět pohým okem, zvláště v opozici, kdy se země nachází mezi Marsem a Sluncem. Opozice se opakuje jednou za 26 měsíců a Mars je v té době nejblíže k Zemi. Ze Země je rozeznatelné Marsovo oranžové zbarvení.

Okolo Marsu obíhají 2 přirozené družice: Phobos a Daemos ( v překladu strach a hrůza) Phobos je větší (asi 26 km v průměru) a blíž k marsu.Daemos má průměr 16km. Mars oběhne jednou za 30,3 h.ve vzdálenosti 20040 km od Marsu. Poprvé byly pozorovány roku 1877. Jejich povrch je pokryt krátery. Největší kráter na Phobosu, Stickney má průměr 10 km. Mars oběhne jednou za 7,66 h. obíhá jej ve vzdálenosti 5890 km. Jsou to pravděpodobně asteroidy zachycené gravitací Marsu.

JUPITER je největší a nejhmotnější planeta ve Sluneční soustavě. Je dokonce hmotnější než všechny planety sluneční soustavy dohromady. Nemá však pevný povrch jako terrestrické planety. Skládá se především z plynů vodíku a helia. kolem jupitera obíhají slabé prstence, které však nejsou ze Země pozorovatelné. Jsou to balvany o rozměrech až několika metrů ale především velmi malé částečky. Jupiter obíhá velké množství měsíců z nichž nejznámější jsou tzv. Galileovské: Ganymedes, Callisto, Io a Europa. Ganymedes je dokonce největší přirozená družice sluneční soustavy. V dnešní době neznáme všechny Jupiterovy měsíce. Jupiter je obrovská koule plynů, který je s rostoucí hloubkou stlačen do kapalného stavu. Jasná pásmá v atmosféře jupitera jsou oblasti stoupajícího plynu. Zatímco tmavé pásy představují oblasti klesajícího plynu. V atmosféře Jupitera se nachází zvláštní útvar zvaný velká rudá skvrna. Přečnívá asi 8 km nad ostatními mraky. Předpokládá se, že ji tvoří zejména čpavek a mraky ledu. Atmosféra se skládá z 89,8% z vodíku a ze zbylých1é,2% z helia se stopami metanu a čpavku.

Samozřejmě, že Jupiter dostává jisté množství energie ze Slunce, avšak většinu si "vyrábí" sám neustálým smršťováním, které však činí pouze několik milimetrů za rok. Magnetické pole Jupitera je na rozdíl od magnetického pole země 20000 krát silnější. Pole zasahuje do kosmu a obklopuje planetu jako obrovský magnetický obal (magnetosféra).

Poznatky o Jupiterově jádru jsou omezené, avšak astronomové se domnívají , že je 10 až 15 krát hmotnější než Země. Jádro je pravděpodobně kamenné. Obklopuje jej vrstva kovového vodíku. Výše se nachází vrstva kapalného vodíku a helia. Nejvýše se rozkládá již zmíněná atmosféra.  

Ganymedes je největší měsíc Jupitera a také největší ze sluneční soustavy. Je dokonce větší než planety Pluto a Merkur. Má průměr 5268km a vlastní magnetosféru. Jeho střední hustota je poměrně nízká, asi 1,9 g/cm krychlový. Jeho povrch je velmi rozmanitý.
Callisto Povrch Callisto je pokryt impaktními krátery. Je složen ze 60% z kamene a železa a ze 40% z ledu. Sonda Voyager odhalila na jeho povrchu rozlehlou pánev. (na obrázku u levého okraje). Tuto pánev obklopuje systém početných prsenců, znichž největší dosahují průměru 3000km. Průměr Callisto je 4806 km.
Io Gravitace jupitera a jeho ostatních družic působí na Io tak,že se jeho kůra deformuje. Uvnitř se tím vytváří teplo, protože molekuly se vzájemně srážejí. Na povrchu se nacházejí četné sopky které z něj dělají vulkanicky nejaktivnější místo ve sluneční soustavě. Průměr Io je 3643km.
Europa si v poslední době vyžádala zvýšenou pozornost vědců, protože na jejím povrchu je hladký a rozlámaný led. Existuje teorie že pod několika kilometrovou vrstvou ledu se nachází voda v tekutém skupenství a dokonce možná i primitivní život. Hablův kosmický teleskop zjistil na Europě i řídkou kyslíkovou atmosféru. Průměr europy je 3130km.

SATURN je obří planeta podobná Jupiteru. Obklopují ho rozsáhlé prstence, které objevil Galileo Galilei. Stejně jako Jupiter, má i Saturn velký počet přirozených družic. Atmosféra Saturna je tvořena převážně vodíkem (96,3%). Zbývající část tvoří helium (3,7%). Saturn má tři základní vrstvy mraků, složené ze stejných plynů jako mraky na Jupiteru, ale nad nimi je vrstva mlhy. Jednotlivé vrstvy mraků jsou na Saturnu od sebe více vzdáleny. protože má slabší přitažlivost nežli Jupiter. Mraky tvoří tmavé pásy a světlé zóny, podobně jako na Jupiteru. 

Nitro Saturnu je tvořeno jádrem z kamene a ledu. Nad jádrem se nachází kapalný a kovový vodík a helium. Blíže k povrchu je pouze kapalný vodík a helium. Nejvýše se nachází Saturnova atmosféra.

Prstence mají čtyři planety: Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Saturnovy prstence jsou však nejjasnější a nejznámější při pohledu ze Země nám připadjí jako celistvé útvary, avšak ve skutečnosti jsou tvořeny kousky ledu a kamení. Obíhají okolo Saturnu nad rovníkem. Pravděpodobně jsou pozůstatkem komety, která prolétla okolo Saturna před stovkami miliony let. Prstence Saturna se rozprostírají do větší dálky než prstence kterékoli jiné planety. Tři hlavní prstence se dají rozeznat pozemskými dalekohledy. Jsou to prstence A, B a C. Kosmické sondy ukázaly, že každý prstenec se skládá z velkého množství malých prstýnků (drážek). Nejblíže k planetě je prstenec D potom F,G a nejdále E. Rotační osa saturna je skloněna o 26,7 stupně od kolmice k rovině oběhu, takže prstence vidíme pod různými úhly. Dvakrát během 29,5 roku trvajícího oběhu vidíme prstence z boku. během tohoto období jsou prstence ze Země téměř nepozorovatelné.

Saturn má opravdu bohatou rodinu přirozených oběžnic. Nejznámější je měsíc Titan, který je větší než planeta Merkur. A jako jediná přirozená družice ve sluneční soustavě má hustou atmosféru. Nejrozšířenějším plynem je na Titanu podobně jako na Zemi dusík. Teplota titanu dosahuje pouhých -180stupňů Celsia

Dalšími známými měsíci jsou Iapetus, Rhea, Enceladus Dione a Tethys.

URAN se v roce 1781 stal první planetou oběvenou dalekohledem. Oběvil ho William Herschel. Opět se jedná o obrovskou plynnou planetu složenou z vodíku (82,5%) helia (15,2 %) a z metanu (2,3%) Mraky jsou složeny z ledových krystalů metanu, čímž se vysvětluje jeho modrozelená barva. Okolo Uranu obíhá jedenáct samostatných prstenců. Protože jsou velmi tmavé, obtížně se pozorují ze Země. Okolo Uranu obíhá velké množství měsíců, znichž nejznámější jsou Ariel, Umbriel, Titania, Oberon a Miranda. Miranda se pravděpodobně v minulosti díky prudkému nárazu rozpadla a pozdějí vlivem gravitašní síly opět pospojovala. Nitro Uranu je tvořeno jádrem z křemičitanů, které je obklopeno pláštěm z ledu metanu a čpavku. Nejvýše se rozkládá atmosféra. Osa rotace Uranu je odkloněna od kolmmice na oběžnou dráhu o 98 stupňů, proto uran natáčí ke Slunci stříavě své póly.

Magnetické pole Uranu je 50krát silnější než Zemské. Jeho magnetická osa je však odkloněna od osy rotace o 60 stupňů.

Neptun je předposlední planeta sluneční soustavy obíhá 30krát dále než Země. Atmosféra je složena z 80% z vodíku, z 19% z helia a z 1% z metanu. V nejvyšších vrstvách atmosféry Neptuna je více metanu než u Uranu a v důsledku toho mají mraky modřejší zbarvení. V atmosféře však převažuje vodík a helium. Z mraků se tvoří více bouří oproti Uranu.

Velká tmavá Skvrna je velký oválný oválný mrak o velikosti jako Země. V roce 1994 se při pozorování HST opět neukázala. Jako všechny obří planety, tak i Neptun má prstence. Jsou nejméně čtyři. Největší Neptunův měsíc se jmenuje Tritoon. Tritoon je větší než planeta Pluto. Pravděpodobně byl kdysi samostatným tělesem, které bylo dodatečně zachyceno gravitací Neptuna. Povrch Tritona je s teplotou       -236 stupňů C nejchladnějším místem ve sluneční soustavě  a je pokryt zmrzlým dusíkem a metanem.

Nitro Neptuna obsahuje jádro z křemičitanů, které je obklopeno pláštěm z ledu tuhého metanu a čpavku. Nad pláštěm je atmosféra.

Podobně jako Jupiter, Saturn, Uran i Neptun prozkoumávaly sondy Voyager. Voyager 2 objevil 6 z 8 Neptunových měsíců. Také vyfotografoval jasné pásy mračen, podobné řasovým mrakům na Zemi, avšak z metanu.

Planetu Neptun objevil v roce 1846 německý astronom Johann Galle. Angličan William Lassel objevil Tritona. 

PLUTO je nejvzdálenější planeta ve sluneční soustavě, avšak díky výstřednosti své dráhy se opakovaně dostává blíže ke Slunce než Neptun. Je také nejmenší a nejlehčí. Obíhá kolem něj měsíc Charon, který má asi poloviční průměr Pluta. Objevil jej roku1930 Clyde Tombaugh. Pluto je tak malý, že někteří astronomové váhají, zda ho nezařadit mezi tělesa tvořící Kuiperův pás za dráhou Pluta. Vzhledem k jeho velké vzdálenosti od nás i od Slunce, nemají astronomové mnoho informací o této planetě. HST na něm pouze objevil četné světlé skvrny ledu na jeho jinak tmavém povrchu.

Ve středu Pluta se nachází pravděpodobně kamenné jádro, které je obklopeno vodním ledem. Vnější část pluta tvoří zmrzlý metan na jeho povrchu. Osa rotace Pluta je odkloněna o 122 stupňů od kolmice na oběžnou dráhu.

Pluta zatím nenavštívila žádná kosmická sonda. NASA však plánuje expedici s názvem Pluto-Kuiper Express. Kosmická sonda má startovaat roku 2004 a okolo Pluta by měla proletět roku 2013

M.I.